nové všechno

Na začátku tohohle léta jsem si říkala, že máme po dlouhé době rok, který je klidný a nic se v něm neděje. Nejsem těhotná, nikdo nový nám nepřibyl do rodiny a svatbu už máme taky z loňska za sebou. Sice už delší dobu nabízíme náš byt k prodeji, ale já nejsem typ, který by se nadchnul pro něco, co se možná uskuteční, takže jsem to vlastně celou dobu moc nebrala v potaz.

Pak nám ale najednou před začátkem prázdnin zavolala makléřka, že byt se prodal. Vlastně mě to zaskočilo, i když samozřejmě v dobrém. A došlo mi, že to zase nebude rok, ve kterém se nic neděje. Bude se dít velká věc, budeme se po 5 letech stěhovat do nového. Znovu budovat útulné bydlení, ve kterém se budeme cítit všichni dobře.

Tak to by k těm změnám stačilo, ne?

Často jezdím za svými rodiči, po večerech si nad sklenkou vína vykládáme a vzpomínáme na dětství mé a mých sourozenců, na věci, co byly. Já ráda vzpomínám. Jeden večer mě ale z nějakého důvodu začali naši přesvědčovat (přiznám se, že už ani nevím, jak jsme se k tomu tématu dostali), že bych měla začít profesionálně fotit. Jasně, ono se to docela nabízelo, focení se totiž věnuju celý život, po maturitě jsem taky rok studovala uměleckou fotografii (nejsem ale vůbec studijní typ a měla jsem o dost jiný pohled na krásu, než můj profesor, takže jsem ze školy odešla, jsem příliš tvrdohlavá) a nad profesionální dráhou jsem poslední dobou přemýšlela, ale prostě jsem se na to pořád necítila dost dobrá a rozhodnutí odkládala. Rozhodující slovo měl v tomhle pro mě můj táta. Chci říct, slovo mojí mámy je pro mě dost důležité, ona mě vždycky ve všem v životě podporovala, ať jsem se rozhodla pro cokoli, vždycky stála za mnou. Táta byl spíš realista a spoustu mých šílených nápadů považoval za nesmyslné, takže neměl potřebu je nějak výrazně podporovat. Asi proto mě jeho podpora v tomhle fakt nakopla. Taky proto, že právě on mě ve 14 letech učil fotit a vyvolávat fotky v temné komoře.

No a tak pár dní po tomhle osudném večeru u našich nastala další velká změna. Pustila jsem se před měsícem do profesní dráhy fotografa. Z počátku jsem byla z toho všeho dost nervózní, ale postupně si věřím víc a víc. Zakázek mám strašně moc, poptávek je skoro víc, než jsem schopná momentálně při mateřské zvládnout, ale makám, dřu a fotím - po večerech, o víkendech - a pak po nocích fotky upravuju. Přes den jsem pořád máma na plný úvazek, Alánka o svůj poslední rok mateřské rozhodně neochudím.

Strašně mě to baví. Úplně jsem za těch pár let, na které jsem z trucu přestala fotit (protože jsem nechtěla přejít na digitál, nešlo mi to s ním, a klasika přestala frčet), zapomněla, jak strašně mám ráda lidi. Jak jsou různí, jak má každý v očích něco jiného.

Díky svým dětem jsem se totiž za posledních pár let donutila ten digitál nějak pokořit.

A mně postupně dochází, že tohle je asi to, co chci ve svém životě dělat. A možnost se do toho pustit jsem dostala hlavně díky blogu. Nebýt jeho popularity, nebýt vás - mých čtenářů - nikdy by mě v tom moři fotografů, které v Praze je, žádný potenciální zákazník nenašel.

Takže jsem dneska taková nostalgická. Díky moc vám všem, mým čtenářům, že jste mi (ač asi nevědomky) po letech blogování umožnili pustit se do práce mých snů.

Pořád na sobě pracuju, pořád potřebuju plno věcí zlepšit, vypilovat. Ale teď už se to bude dít za chodu. To je totiž ten nejefektivnější způsob.

Blogovat budu dál. Jen asi teď ne tak často, jako jste byli do letošního léta zvyklí, protože toho volného času teď díky focení není tolik, ale já se prostě strašně ráda dělím o své radosti a už teď se nemůžu dočkat, až vám budu postupně ukazovat kousky a detaily z našeho nového bydlení, z našeho nového života. Takže se budu maximálně snažit přispívat na blog pravidelně.

A pokud chcete sledovat trochu víc z mé práce, jukněte ke mně na nový facebookový fotoprofil nebo nový instagram profil věnovaný mému focení.

A díky!!! ♥