Jsem pozitivní člověk.
To znamená, že se na všem snažím hledat to dobré. Všechno složité obrátit. Radovat se, i když se mi do toho zrovna nechce.
Neznamená to ale, že na mě nepadne (mateřský) stres. Padá na mě teď dost často, zrovna se nacházíme v docela složitém období, z Loly se stala odmlouvací mašina, jak už to v tomhle věku bývá, a Alánkovu fotku najdete ve slovníku u slova "ufňukanec".
Denně řeknu asi tak tisíckrát věty jako "proboha, nemlaťte se už!" a "mohli byste aspoň chvilku neřvat, prosím?!"
Každá máma tohle zná. Je strašně snadný se z toho zhroutit, a to myslím vážně a taky naprosto chápu kohokoli, komu se to stane. Já se ale prostě nedám a budu šťastná, i když jsem už dneska musela 3x luxovat rozšlapaný sušenky, 4x přebalit a převlíct totálně zes..ný dítě, 5x mi z toho řevu málem praskla cévka v mozku a xkrát jsem chtěla obě děti zabít!
♥
1) ZPÍVÁM A TANCUJU!
Vlastně jsem si nikdy nemyslela, že tohle veřejně přiznám, ale zabírá to fakt nejvíc ze všeho. Když už se dostanu do toho stavu, kdy jenom bez mrkání stojim, čumim a cuká mi koutek oka, pustim si nějakou svojí oblíbenou (hlavně pozitivní, klidně úplně blbou!) písničku a zpívám hrozně nahlas a tancuju (myslim, že sousedi o téhle mojí úchylce už něco tuší...). Lola se většinou začne smát nebo se přidá. Alan čučí a vůbec nechápe, ale mě to neskutečně pozitivně naladí. Někdy nestačí jedna písnička a jsou taky dny, kdy mám svůj "get happy" soubor písniček na youtube puštěnej třeba celej den. Vypadám u toho jako debil. Ale pomáhá to! :)
2) MÁM HOBBY!
Kapitola každé příručky o mateřství číslo jedna - nezapomeňte na sebe, mějte své koníčky! Nesnášim jakýkoli příručky o mateřství nebo o dětech, ale tohle je prostě pravda. Skoro všichni teď budete tvrdit, že na ně nemáte čas, ale vy si ten čas prostě musíte najít, jestli se nechcete zbláznit. Najděte si takový hobby, který bude s mateřstvim snadno slučitelný. A upřednostněte ho před ledasčím jiným. Já třeba fotím (a píšu blog). Takže například v tom neúnosně příšernym bordelu, co je v jednu chvíli každého dne u nás doma, uklidim jeden roh a udělám nějaký fotky - dětí, kocoura, něčeho, co potřebuju nafotit na blog... To je jedno, vždycky něco potřebuju fotit. Pak si uprostřed toho bordelu sednu k počítači a ty fotky upravuju. Balzám na duši. Děti mi mezitím hází na hlavu lego. Ale já si prostě potřebuju na chvíli sednout, vypnout (nebo spíš zeslabit) mód "matka" a jen upravovat ty fotky...
3) ZAVŘU BORDEL DOMA!Když už jsme u toho bordelu - tohle praktikuju taky dost často. Já totiž nesnášim bordel. Nepořádek. Binec. Říkejte tomu jak chcete, tohle je pro mě nejhorší součást mateřství. Pořád je někde bordel! Dneska jsem dostávala z podlahy rozsypanou rýži snad půl hodiny (strašně lepila)! Já mám neustále nutkání ho uklízet hned v tu chvíli, kdy vznikne, i když vim, že je to Sisyfovská práce a navíc to stejně pak někde ujede a přestanu to stíhat a najednou je za 10 minut celej byt jak po výbuchu. V tu chvíli se pěkně obleču, namaluju, obleču pěkně i děti, ten bordel doma zamknu a vymažu ho z hlavy. Venku mám všechno děsně na háku a když se vrátim, vypadá ten bordel trochu líp. Tak se slituju a uklidim ho. Nebo počkám na Mr. Happy a uklidíme ho společně.
4) NOTUJEM SI!Je strašně důležitý mít někoho, kdo vám bude rozumnět a kdo to uvidí stejně jako vy. Když je to partner, je to úplně ideální. Není nad to říct večer nahlas: "Já bych ty děti dneska nejradši zabila." a místo rozumbradování o jednoduchosti mateřské dovolené slyšet: "Já to naprosto chápu." A pak mu vyprávím, co všechno děti ten den vyvedly a najednou je to všechno vlastně hrozně legrační a smějeme se tomu.
Jsme v tom dva. Příroda to tak totiž zařídila a bez Mr. Happy už by mi ta cévka dávno praskla.
5) PÍŠU O TOM! Většinou večer, když už je Mr. Happy doma a stará se o děti. Často píšu na blog, někdy jenom tak do šuplíku. Utřídím si myšlenky a zjistím, že jsem vlastně strašně šťastná a nemám si vůbec na co stěžovat. A to myslím vážně.
♥Děti jsou obrovské štěstí a miluju být na mateřské!(i když se mi někdy kroutí palce u nohou, když mám tuhle větu vyslovit)
Nikdy nikdo neřekl, že starat se o děti je jednoduché.
I na ty nejpozitivnější mámy ten stres prostě jednou za čas padne. To, že to nedávají najevo, neznamená, že to tak není. Znamená to, že s ním (účinně) bojují. Někdy jsem si jistá, že děti přišly na svět s jediným cílem - dostat mě do hrobu. Ale se stresem se prostě dá bojovat - jen si musíte najít ten svůj ideální způsob, svých pět bodů, a uvědomit si, že podléhat stresu je úplně zbytečné.
Konec konců - nic tak hrozného se na mateřské přece v absolutní většině případů neděje, aby se to nedalo nakonec obrátit ve vtipnou historku - no ne? :)
