Tenhle článek už chci napsat docela dlouho, konečně jsem se k tomu dostala. Lola už chodí do školky pátý měsíc. Miluje to tam, musela jsem jí dokonce režim natáhnout na 4 dopoledne v týdnu (z původně plánovaných 2) a i tak je naštvaná, když školku zrovna nemá. Taky mě přemlouvá, že chce ve školce i spát a když pro ni po obědě přijdu, je hrozně těžké dostat ji domů.
To všechno píšu na úvod, abyste viděli, jak moc má Lola svojí školku ráda, jak moc jí prospělo najít si kamarády ve svém věku a osamostatnit se.
Nebylo to ale tak jednoduché, jak by to mohlo vypadat. V říjnu totiž nastal jeden moment, kdy jsem se musela rozhodnout, jestli Lolu ve školce nechám nebo ne, a bylo to pro mě zatraceně těžké.
Když se Lola někdy před půl rokem sama rozhodla, že chce do školky (ačkoli já jsem to ještě v plánu neměla), neměla jsem z tohohle kroku žádný velký stres. Do školky jsem ji dávat nemusela, takže to vypadalo jednoduše - prostě buď se jí tam bude líbit a bude tam na pár dopolední chodit, nebo se jí tam nakonec líbit nebude a zůstane se mnou ještě doma. Jednoduché, že?
To mi ale tenkrát ještě nikdo neřekl, že to s tou školkou není jenom černé a bílé. Ale že je taky něco mezi tím, že se budu muset rozhodovat, co vlastně udělám, že Lola nebude vědět, co chce a vlastně to bude celé daleko složitější, než kdyby do té školky prostě musela.
![]()
Lola chodila nejdřív od konce srpna do dětské skupinky, ale v té se nakonec ustálila skupina dětí v průměru spíš jesličkového věku, tak jsme se rozhodli pro změnu, ani Lola nechtěla být "mezi miminy", chtěla do "velké školky". Našli jsme si novou školku v blízkosti bydliště, která splňovala naše požadavky a Lola do ní začala úplně bez problémů chodit, moc ji to tam bavilo a moc se do ní těšila. Po dvou nebo třech týdnech, když jsem ji zase ráno vedla natěšenou do školky, v šatně najednou z ničeho nic otočila karty, začala hystericky ječet, že chce být s maminkou a nechtěla se mě pustit. Nutno podotknout, že to nebyla jen tak ledajaká hysterie. Takovéhle divadlo jsem u ní snad ještě nezažila, byla jak smyslů zbavená. Nepomohlo ani zůstat s ní v šatně déle, což obvykle stačilo, když se někdy ráno nemohla rozhoupat. Moc jsem to neřešila, řekla jsem si, že asi nemá den a vzala jí domů. Jenže druhý den udělala totéž a třetí taky. Ráno byla vždycky natěšená do školky a pak najednou v šatně zlom a konec. Vůbec jsem to nechápala. Ve školce to milovala, mluvila o ní i večer, i ráno před odchodem a prostě v šatně najednou ze vteřiny na vteřinu úplně jiné dítě. A přitom se ještě ráno těšila!
Začala jsem být trochu zoufalá, protože jsem věděla, že Lolu to ve školce baví a že jí to hrozně moc dává. Tak proč dělá najednou tyhle scény?! Snažila jsem se s ní mluvit o tom, co se děje, co je najednou špatně, ale nikdy jsem z ní nic kloudného nedostala. Vždycky řekla, že "zítra už půjde do školky". Nikdy ani neřekla, že do školky chodit nechce. Snad ani sama nevěděla, co je vlastně špatně.
Učitelé jsou v naší školce maximálně respektující vůči dětem i jejich rodičům, takže mě nechali bez řečí jednat podle svého - jenže já už jsem byla s vlastní hlavou v koncích. Zeptala jsem se tedy jedné z učitelek, co mám dělat. Přece tu nemůžu nechat řvoucí dítě, ale zároveň ji nechci ze školky odhlašovat, když vím, jak ji má ráda. Proč to tedy dělá?
Učitelka byla skvělá. Povídala mi něco o emočním vybití při separaci (která některým dětem docvakne až po několika dnech či týdnech), že se z toho prostě některé děti musí vyřvat, i když to vlastně samy už chtějí a jsou na to připravené. Ale prostě to nemůžou udělat bez emocí. Ať už teď, nebo za rok, dva... vždycky to tak bude, až to přijde.
Ach jo.
A co mám tedy dělat?
Nechte ji tu, já ji budu chovat, dokud se neuklidní. Kdyby nepřestala do několika minut, zavolám vám.
(ta učitelka by měla dostat medaili za to, s jakým respektem a empatií tímhle prošla s námi)
Takže jsem to udělala a celé ráno jsem doma brečela. Nikdy jsem Lole nic takového neudělala, měla jsem hrozné výčitky svědomí a vůbec jsem si nebyla jistá, že jsem se rozhodla správně (i když učitelům v téhle školce upřímně důvěřuji).
Po obědě jsem pro Lolu přišla, ta se samozřejmě tvářila jakoby nic, běhala s dětmi, smála se a nechtěla domů. Cestou domů si pak ještě z té své ranní scény dělala srandu, což jsem vůbec nechápala. A bála jsem se dalšího rána (takže jsem tam zbaběle poslala s Lolou manžela).
Tahle ranní "hra" se opakovala přesně 3x. Ranní těšení doma - řev, hysterie, utíkání v šatně - zaklapnuté dveře - klid během minuty. Prostě to asi potřebovala. Dát nám najevo, že ta separace není jenom tak. I když je to vlastně všechno v pořádku, tak je to velká změna.
Po čtvrté se hezky rozloučila, vběhla s úsměvem do školky a mávala nám z okna. A od té chvíle už to tak je několik měsíců.
Jsem hrozně ráda, že jsme to udělali. Lola svojí školku vážně miluje (pečlivě jsem taky vybírala takovou, která bude souznit s naším stylem výchovy a života a ve které budu moci učitelům plně důvěřovat), vlastně by tam nejradši byla snad pořád, ohromnou spoustu věcí se tam naučila, našla si plno nových kamarádů. I když v tu dobu, kdy tohle všechno probíhalo, jsem byla naprosto zoufalá a vůbec jsem si nebyla jistá, že je to tak správně a že to tak má být. Teď zpětně vidím, že to tak být prostě muselo, potřebovala to tak prožít Lola a možná jsem to potřebovala i já.
V době, kdy tohle probíhalo, jsem se snažila najít na internetu zkušenosti maminek. Nikde jsem se ale nedočetla to, co jsem chtěla vědět. Tak jsem se rozhodla to sepsat - třeba to jednou někomu pomůže.
♥
Ještě malá poznámka na okraj - od září stále dostávám emailem či interními zprávami dotazy, kam Lola chodí do školky. Omouvám se, ale nechci před takovým množstvím lidí zveřejňovat tuto informaci ani interně (těch zpráv mi přišlo snad sto). Obecně mi chodí od čtenářů denně velké množství emailů a zpráv s dotazy, na které často vůbec nestíhám odpovídat, není to zkrátka v mých silách (odpovídám jen nahodile) - mám přece jen dvě děti, píšu blog a taky mám nějaký svůj vlastní život, na zbytek už moc času není. :) Snažím se ale vždy odpovídat na komentáře u aktuálních článků (protože otázky v nich si mohou pak přečíst i další, kteří by mi chtěli položit třeba stejný dotaz). Děkuji za vaše pochopení, pokud jsem vám zrovna na nějakou zprávu či email neodpověděla. :) ♥
Pokud hledáte respektující školku, poohlédněte se v okolí svého bydliště třeba po školkách s montessori či waldorfskými prvky - tyhle školky to mají totiž v "popisu práce". :)
