O tom, jak jsme se k tomu vůbec dostali, o nejčastějších otázkách, které mi k tématu společného spaní lidé pokládají a taky o tom, že je zbytečné si něco v rodičovství vůbec plánovat.
![]() |
| moje okénko v článku o společném spaní v lednové Betynce |
Když byla Lola ještě v břiše, čekal na ni u nás doma krásně vybavený pokojíček - takový klasický, miminkovský, s postýlkou s nebesy, taky s pohovkou, co jsme měli doma navíc (určitě se bude hodit, bude možná někdy třeba, aby někdo spal u ní, ne?), s přebalovacím pultem, no a tak dále. V naší ložnici byl připravený proutěný košík na první 3-4 měsíce. Po sofistikovaném rozhovoru se zkušenější kamarádkou jsem totiž usoudila, že nejlepší bude miminko přesunout do vlastního pokoje do půl roku věku. Ona se o to totiž pokusila až v jeho roce a už měla problém, miminko plakalo, nechtělo. Kdyby to udělala dřív, ušetřila by sobě i jemu nervy. Tak jo. Zní to logicky. Přece ho pak nebudu mít v ložnici až do pěti, ne? ;)
Pak se ta malá kulička narodila a rostla, byly jí 3 měsíce a vyrostla z proutěného košíku. Tak co dál? Já i Mr. Happy jsme jednohlasně usoudili, že takové škvrně proboha nemůžeme nechat samotné v pokoji! Nehledě na to, že k ní několikrát za noc vstáváme. Přece nebudeme lítat přes celý byt. Přesunuli jsme tedy dočasně postýlku hned vedle naší postele a řekli si, že až bude ten správný čas, Lola půjde i s postýlkou do pokojíčku. Přece to poznáme. Ten moment, kdy to má teda nastat.
Čas plynul a my jsme se stále navzájem utvrzovali v tom, že ještě chvíli počkáme. Je to strašně zvláštní, jak má člověk sám v sobě vlastně pocit špatného svědomí, že odkládá něco, co "musí" udělat, protože to tak má zažité.
Když pak Lola obstojně lezla, vyndali jsme z postýlky jedno čelo, aby si mohla chodit spát a odpočívat, kdy sama uzná za vhodné. Nevím, kolik jí přesně bylo, ale bylo to nejspíš kolem 1 roku. Postýlka byla stále nalepená na naší posteli, byla otevřená do prostoru a Lola byla samostatná - večer jsme si povídali v posteli, prohlíželi knížky a ona - když začala být unavená - sama vlezla do své postýlky a já jsem ji z té své držela za ruku a dívala se, jak usíná. Pak nastal zlom a Lola přestala do své postýlky chodit. Usínala a spala u mě a když jsem jí spící uložila do postýlky, v noci se probudila a mlčky zase přišla za mnou. Nastala tedy chvíle, kdy jsme věděli, že teď se musíme skutečně rozhodnout, co chceme dělat. Jak to chceme dělat. Jak chceme děti vychovávat, jaká chceme být rodina. Když si na to zpětně vzpomenu, je vlastně úplně směšné, jak jsme sami před sebou hledali argumenty pro něco, co jsme cítili, že tak má být, ale čemu okolí a doba dává stigma "alternativního způsobu života" a donutí tak člověka přemýšlet, jestli se tou cestou skutečně chce vydávat. My totiž vůbec žádní velcí "alternativci" nejsme.
Nikdy jsme ale na okolí nedali a navíc jsem si prostě neuměla představit přijít o ta rána. To probouzení, úsměvy v polospánku. Klidná, pomalá rána. Takže jsme se rozhodli a ještě ten den jeli koupit postýlku, která bude sedět vedle té naší a pomůže nám, abychom se všichni tři obstojně vyspali a zároveň zůstali spolu (Lola se v té době době dost roztahovala a manželská postel nám nestačila).
V době, kdy jsem pak čekala Alana, jsme od začátku věděli, že Lola i po jeho narození zůstane s námi. Nějak jsem si neuměla představit, co by se asi v její hlavičce odehrávalo, kdyby její máma a táta spali v ložnici s novým miminkem a ona musela být sama v jiné místnosti. A hlavně jsem to tak ani vůbec nechtěla - naopak jsem se těšila na to, až nás bude plná ložnice.
A co dál? Nevím. Jednou začnou spát ve vlastním pokojíčku, možná odejde první Lola, možná půjdou oba dva spolu... Uvidíme. Mám pocit, že na to máme ještě ohromnou spoustu času. Je nám takhle dobře a nikdy bych neměnila. Jsem každý den vděčná, že jsem se nakonec dokázala řídit tím, co jsem opravdu ve skrytu duše cítila jako svoje správné řešení.
Nejsem ale žádný propagátor společného spaní a nemyslím si, že by to tak měli dělat všichni. Nečtu žádné knihy o výchově dětí, svoje rozhodnutí nemám ničím podložené a nemám ani potřebu ho jakkoli obhajovat. Dělám to tak, protože prostě chci. Každý vychováváme své děti jinak - podle toho, co je pro nás v životě důležité a jaké chceme, aby byly, nebo prostě podle toho, jaká je naše představa rodinného života a co nám vyhovuje. Tím spíš chci ale říct - nenechme se ovlivňovat okolím a nenechme se k ničemu přesvědčit, do ničeho nutit. Když to uděláme, budeme toho pravděpodobně jednou litovat. Vždycky dělejme to, co nám říká naše srdce a ne to, co řekla chytrá kniha, kamarádka, babička nebo zkušená maminka na internetu. Rodičovství se absolutně nedá generalizovat a nelze se nikoho zeptat, jak tyhle věci dělat. Každý si je musíme dělat po svém a v tom je právě ta krása a ta jediná "správnost". Ať už máme děti od půl roku ve vlastním pokojíčku nebo ještě v pěti letech v ložnici.
-
A jaká je tedy realita společného spaní?Lidé se mě nejčastěji ptají, jestli se děti navzájem nebudí. - V drtivé většině případů ne. Běžná Alánkova ani Lolina probuzení s tím druhým ani nehnou (nehnou teda ani s tatínkem, což je většinou fajn, ovšem pokud zrovna nemá "službu" a já ho nemusím násilně budit s tím, že se někdo dožaduje pozornosti :). Jsou ale výjimečné případy, kdy jsou třeba nemocní a sem tam v noci hysterčí - v těchto chvílích se už párkrát navzájem vzbudili, ale vždy jen na pár minut, než zase oba spali.
Jestli se dobře vyspíme? - Proto jsme si pořídili "balkony" k velké posteli. Není to tak, že by děti striktně spaly na nich - hlavně Lola dost často spí stejně mezi námi - ale i tak se to rozšíření postele dost hodí a vejdeme se díky němu úplně bez problémů.
Co máme za postýlky a jak to, že k sobě všechny postele výškově sedí? - Všechny naše postele jsou Ikea, Alanova (miminkovská se sundávací bočnicí) a naše výškově sedí, k Lolině dětské nám děda musel přidělat "chůdy", aby se o pár centimetrů zvýšila. Kdybych se rozhodovala znova, asi bych Lole místo dětské koupila klasické jednolůžko, na které by se lépe vešel kdokoli z nás.
-
Na některé otázky ohledně společného spaní se mi těžko odpovídá, protože to nebylo rozhodnutí, nad kterým bych přemýšlela, sepisovala si plusy a mínusy, zkoušela varianty nebo zvažovala, jestli se mi to vyplatí nebo ne. Takže nevím, jestli by se moje děti budily v samostatném pokoji míň, nevím, jestli bychom se všichni třeba ještě trochu líp vyspali nebo bylo něco jednodušší, než to je. A ani to vědět nepotřebuju. Někdy totiž stačí, že je člověk spokojený tak, jak je. Není potřeba vědět, jak by to bylo, kdyby to bylo jinak. :)
♥
